Valdštejnové a hudba

Valdštejnská hudební sbírka

Patrně první zmínka o hudební produkci, která by souvisela s rodem hrabat z Valdštejna, je zmínka o dvanácti trubačích vydržovaných vévodou Albrechtem z roku 1633. Přibližně ve stejné době je uváděna bez bližších podrobností či pramenů i šlechtická kapela vzdělaného humanisty Jindřicha Heníka z Valdštejna na zámku v Dobrovici. A produkce pozdějších valdštejnských zámeckých divadel v 18. století obsahovala samozřejmě i hudební složku, tedy zde musela být opět kapela, resp. více souborů, složených z hudebníků schopných hrát z partitury. Z r. 1730 se dochoval tisk lovecké písničky složené Františkem Arnoštem z Valdštejna a jeho přítelem Františkem Antonínem hrabětem Šporkem „za třičtvrtě hodiny s velkým uspokojením, když na panství Mnichovo Hradiště skolili jelena“. A o hudebních invencích příslušníků hraběcí rodiny první poloviny 18. století svědčí o fakt, že v archivu kláštera v Oseku je uchovávána pastýřská opera, jejímž autorem nebyl nikdo jiný než litoměřický biskup Emanuel Arnošt z Valdštejna (1719 – 1789).

Popud k založení dodnes dochované sbírky hudebnin dal patrně již pražský arcibiskup hrabě Jan Bedřich z Valdštejna, známý mecenáš a milovník umění (1644 - 1694). Budování, rozšiřování a doplňování pak prokazatelně probíhalo v šedesátých letech 18. stol. za Emanuela Filiberta z Valdštejna (1731 - 1775), přičemž paradoxně v této době nemáme v Duchcově doloženou zámeckou kapelu. Za další přírůstky do hudebního archivu vděčíme hraběti Josefu Karlu Emanuelovi (1755-1814). Všechny sídelní valdštejnské zámky, tedy Duchcov, Mnichovo Hradiště, Litomyšl a Praha měly už navíc bohatě vybavené knihovny, divadelní sály a rozsáhlé soubory hudebních nástrojů, je zde tedy logický předpoklad bohatšího hudebního archivu. Sňatky, stěhování, dědictví ale i návštěvy sousedních panství ve spojitosti s hudební produkcí – živý styk mezi šlechtickými kapelami – však vedly i k úbytku hudebnin ze sbírky. Řada archiválií z té doby se během let ocitla např. ve znamenité sbírce Filipa Františka z Kolowrat (1756-1836) na zámku v Radeníně.

Vincenc hrabě z Valdštejna (1731 - 1797), další z hudbymilovných postav rodu, nechal v Itálii vystudovat houslistu a pozdějšího skladatele a výtečného interpreta Antonína Kammela, kdysi hajného na křivoklátském panství a podobně pak podpořil i Kammelova nadaného žáka, rovněž houslistu Josefa Obermayera, který studoval hru na nástroj u věhlasného Giuseppe Tartiniho. Premiéry prvních symfonií Josefa Myslivečka se koneckonců konaly v pražském paláci uvedeného hraběte Vincence.

Samozřejmě nejznámějším příkladem valdštejnského hudebního mecenátu je příběh Beethovenův. Ferdinand Arnošt z Valdštejna (1762-1823), sám aktivní hudebník i dobrý skladatel (mj. autor tří kantát a jedné symfonie) vyrostl v prostředí duchcovského zámku obklopen světem umění, umělců i význačných osobností z řad teplických lázeňských hostů. Ač jemu samotnému nebyl osud příliš nakloněn, stal se neúnavným podporovatelem hudebního života a skutečným mecenášem. S Beethovenem se setkal poprvé již v roce 1787. Za svého pobytu v Bonnu v létech 1788 – 94 se aktivně účastnil zdejšího hudebního života a bylo jeho zásluhou, že léta uzavřené divadlo znovu zahájilo svou produkci. I zde se pochopitelně potkává s Beethovenem, který spolu se svým přítelem Antonínem Rejchou zasedá za violovým pultem v orchestru kolínského kurfiřta arcivévody Maxmiliána Franze. Bonn v té době rovněž navštíví už velmi slavný Joseph Haydn (a nabídne oběma, Beethovenovi i Rejchovi, že se stane jejich učitelem). Ferdinand Valdštejn se stává prvním Beethovenovým protektorem a průvodcem na úspěšné pouti po vídeňských aristokratických salónech. O tom, že tyto cesty měly skutečně velkorysý přívlastek, svědčí už jen prostý výčet šlechtických domů z Valdštejnova příbuzenstva, které otevíraly své dveře ambicióznímu umělci stejně nadšeně, jako se otevírala hudbymilovná srdce jejich urozených majitelů. Mladého skladatele hostili u Liechtensteinů podobně jako u Trautmannsdorffů, Dietrichteinů, Küenburgů či v paláci hrabat Wallisů. Své salóny dali k dispozici Lobkowitzové, Kinští, Palfyové, Kaunitzové i další příbuzní hrabata z Khevenhüller-Metsch, Öettingen-Spielberg, Coloredo Mansfeld, Koháry, Keglevics či Fünfkirchenové. Beethovenova Valdštejnská sonáta opus 53. z r. 1804 je pak nejznámějším dílem dedikovaným Ferdinandu z Valdštejna.

Po roce 1838 ustává na duchcovském zámku divadelní i hudební podnikání a sbírka hudebnin se stává nepotřebnou.  Valdštejnský archiv, patrně i se sbírkou se stěhuje na zámek v Doksech, odkud se až po r. 1948 dostává do hudebního oddělení Národního muzea. V r. 1921 byl dokeský zámek prodán okresu a valdštejnský mobiliář před tím odvezen. Hudební sbírka zde však evidentně zůstala a je badateli vytěžována až do r. 1949. Valdštejnský hudební archiv je památkou nejen mimořádné historické hodnoty, ale i dokladem o poučeném zájmu a uměleckých ambicích jeho zakladatele i všech následovníků a v dnešní době, která už čtvrt století přeje provozování staré hudby formou historicky poučené interpretace, i nenahraditelným a velmi bohatým studijním pramenem.

Lit.:

Český hudební slovník osob a institucí, http://www.ceskyhudebnislovnik.cz
M. Rutová, Valdštejnská hudební sbírka v Doksech, Sborník NM Praha 1970