Nebílovy

oficiální webová prezentace státního zámku

Dnes zavřeno

POZOR do obce Nebílovy je uzavřena silnice (probíhá oprava komunikace) ze směru od Plzně, od Nepomuku. Ze silnice č. 20 odbočíte na Nebílovy. Poté je objížďka značená přes Nebílovský Borek - Štěnovický Borek - Čížice - Předenice - Netunice - Nebílovy (celková délka objížďky je 10km). Uzavírka bude zřejmě až do září. Omlouváme se za vzniklé obtíže a Těšíme se na Vaši návštěvu.

Zavřít

Albín Bráf (1851-1912)

105 let od úmrtí dominující osobnosti českého národohospodářského myšlení přelomu 19. a 20. století

Albín Bráf se narodil 27. února 1851 v Třebíči. Jeho otec byl hospodářským úředníkem, matka pocházela z měšťanské rodiny Trávníčků, třebíčských barvířů sukna.
Svá dětská léta a jinošství trávil Albín Bráf na zámku v Nebílovech. Na obrázku vpravo (maloval Antonín Bráf) právě přijíždějí v kočáře domů na prázdniny bratři Albín a Viktor Bráfovi. Právě do Nebílov byl totiž ze Lhoty u Třebíče přeložen Albínův otec Antonín Bráf, aby zde v 60. letech 19. století působil jako hospodářský správce velkostatku Šťáhlavy - Nebílovy - Chocenice hrabat Waldstein-Wartenbergů. Zde, na hřbitově u prusinského kostela, je i pochován.

Albínu Bráfovi, univerzitnímu profesorovi, právníkovi, poslanci a jedné z největších osobností českého národohospodářského a politického života přelomu 19. a 20. století, bychom rádi věnovali letošní zámeckou sezónu.


Již ve věku deseti let, v době, kdy se čeština jako učební jazyk teprve zaváděla, začal Albín navštěvovat akademické gymnázium v Praze. Zdárně a bez problémů tento velice učenlivý, pilný a svědomitý student, ve kterém odkaz českého jazyka zůstal zakořeněn po celý život, gymnázium dokončil a v roce 1869 nastoupil na právnickou fakultu v Praze.
Po otcově smrti se rodina ocitla v tíživé finanční situaci a Bráfovi nezbylo nic jiného, než si peníze na studia obstarávat sám. I přes nepřízeň osudu se Albínu Bráfovi podařilo v roce 1874 složit závěrečnou zkoušku s vyznamenáním. Zabýval se v ní především národním hospodářstvím a finanční vědou, tématy, v nichž jako by se Bráf orientoval jako "ryba ve vodě".
Ještě téhož roku, kdy úspěšně dokončil studium na univerzitě, založil 11. listopadu při Všehrdu, nejstarším českém právnickém spolku, národohospodářský odbor, v jehož čele sám několik let stál. Zároveň začal pracovat jako praktikant u trestního soudu. Plat prostého úředníka v té době nepatřil k nejlepším, i proto za pomoci profesora Eberharda Jonáka začal vyučovat a připravovat ke zkouškám studenty, příslušníky několika šlechtických rodin. A právě prostředí české konzervativní aristokracie výrazně ovlivnilo jeho politické postoje.
V roce 1874 se též naplnil Bráfův sen stát se profesorem. Nastoupil na Českoslovanskou akademii obchodní v Praze, kde vyučoval národní hospodářství a obchodní statistiku. Roku 1877 byl na základě sepsání habilitační práce a přednášky "O vývoji svobody hospodářské" jmenován soukromým docentem národního hospodářství na pražské České technice. V honorovaných přednáškách se věnoval zejména stavebním a železničním zákonům.
Po smrti profesora Jonáka v roce 1879 se Bráf stal suplentem národního hospodářství na České technice, současně však stále působil na obchodní akademii, což pro něho představovalo hlavní hmotné zabezpečení a také přípravu pro vysokoškolskou profesuru.
Jedno ze svých klíčových děl, Studii o severočeských dělnických poměrech, napsal Bráf v roce 1881. Právě díky této úspěšné vědecké práci se stal v lednu roku 1882 mimořádným profesorem národního hospodářství na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. O tři roky později byl definitivně potvrzen a roku 1890 definitivně jmenován řádným profesorem ekonomie na obnovené univerzitě Karlo-Ferdinandově v Praze. Stal se tak prvním profesorem ekonomie na této univerzitě a zároveň prvním profesorem, který přednášel výhradně v češtině.
Bráf je považován za otce českého ekonomického názvosloví. S mnoha jím používanými termíny se v ekonomii setkáváme dodnes. Vytvořil tzv. program Dovršení národního obrození, který se soustředil na ekonomickou rovnost, která za kulturou, uměním a politikou výrazně zaostávala. Předchozí generace totiž kladly větší důraz na kulturní, uměleckou či politickou samostatnost, případně na zrovnoprávnění češtiny s němčinou.
Bráf byl veřejně známou a činnou osobností. Nepřekvapí tedy, že i on, stejně jako mnoho dalších osobností té doby, vstoupil do světa politiky a začal se zapojovat do politického dění. Díky výchově, zkušenostem s konzervativní šlechtou i vlivu tchána Františka Ladislava Riegera (Bráfovou ženou byla Libuše Riegrová), se stal členem konzervativní strany staročechů. Bráf nepatřil k tak ostře vyhraněným konzervatistům, jakým byl například právě Rieger. Ekonomii nevnímal jako politický prostředek, ale jako celkový fenomén, a byl ochoten přijmout kompromisy, pakliže je v ekonomicko-hospodářském výsledku považoval za rozumné. Zanedlouho se stal nejvýznamnějším představitelem a vůdčí postavou strany staročeské, což vedlo k častým konfliktům s radikálnější stranou mladočechů.
Do roku 1895 byl poslancem Českého zemského sněmu, politickou funkci zastával také v zemském výboru a v roce 1905 se stal doživotním členem panské sněmovny, v níž patřil ke konzervativní pravici. Byl také inspektorem rakouského obchodního školství.
Bráfovy politické názory a úspěchy vedly k jeho jmenování ministrem orby Rakousko-Uherské říše v Bienerthově vládě v roce 1909. Během svého funkčního období se snažil být užitečný své vlasti a sledoval zájmy českého hospodářství. Není tedy divu, že nebyl ochotný ztotožnit se se snahami o oklešťování své země, zejména v případě bránění výuce v českém jazyce v alpských zemích. Na protest podal ještě téhož roku demisi a vrátil se k pedagogické činnosti. Nikoliv z vlastní vůle, nýbrž pod velkým nátlakem, kterému podlehl, se v roce 1911 do funkce vrátil.
Albín Bráf zemřel 1. července 1912 v Roztokách u Prahy. Zanechal po sobě nesmazatelnou vědeckou stopu a jeho jméno bude vždy spojeno s naší ekonomií a ekonomickou vědou na přelomu 19. a 20. století.