Albín Bráf (1851-1912)

105 let od úmrtí dominující osobnosti českého národohospodářského myšlení přelomu 19. a 20. století

Albín Bráf se narodil 27. února 1851 v Třebíči. Jeho otec byl hospodářským úředníkem, matka pocházela z měšťanské rodiny Trávníčků, třebíčských barvířů sukna.
Svá dětská léta a jinošství trávil Albín Bráf na zámku v Nebílovech. Na obrázku vpravo (maloval Antonín Bráf) právě přijíždějí v kočáře domů na prázdniny bratři Albín a Viktor Bráfovi. Právě do Nebílov byl totiž ze Lhoty u Třebíče přeložen Albínův otec Antonín Bráf, aby zde v 60. letech 19. století působil jako hospodářský správce velkostatku Šťáhlavy - Nebílovy - Chocenice hrabat Waldstein-Wartenbergů. Zde, na hřbitově u prusinského kostela, je i pochován.

Albínu Bráfovi, univerzitnímu profesorovi, právníkovi, poslanci a jedné z největších osobností českého národohospodářského a politického života přelomu 19. a 20. století, bychom rádi věnovali letošní zámeckou sezónu.


Již ve věku deseti let, v době, kdy se čeština jako učební jazyk teprve zaváděla, začal Albín navštěvovat akademické gymnázium v Praze. Zdárně a bez problémů tento velice učenlivý, pilný a svědomitý student, ve kterém odkaz českého jazyka zůstal zakořeněn po celý život, gymnázium dokončil a v roce 1869 nastoupil na právnickou fakultu v Praze.
Po otcově smrti se rodina ocitla v tíživé finanční situaci a Bráfovi nezbylo nic jiného, než si peníze na studia obstarávat sám. I přes nepřízeň osudu se Albínu Bráfovi podařilo v roce 1874 složit závěrečnou zkoušku s vyznamenáním. Zabýval se v ní především národním hospodářstvím a finanční vědou, tématy, v nichž jako by se Bráf orientoval jako "ryba ve vodě".
Ještě téhož roku, kdy úspěšně dokončil studium na univerzitě, založil 11. listopadu při Všehrdu, nejstarším českém právnickém spolku, národohospodářský odbor, v jehož čele sám několik let stál. Zároveň začal pracovat jako praktikant u trestního soudu. Plat prostého úředníka v té době nepatřil k nejlepším, i proto za pomoci profesora Eberharda Jonáka začal vyučovat a připravovat ke zkouškám studenty, příslušníky několika šlechtických rodin. A právě prostředí české konzervativní aristokracie výrazně ovlivnilo jeho politické postoje.
V roce 1874 se též naplnil Bráfův sen stát se profesorem. Nastoupil na Českoslovanskou akademii obchodní v Praze, kde vyučoval národní hospodářství a obchodní statistiku. Roku 1877 byl na základě sepsání habilitační práce a přednášky "O vývoji svobody hospodářské" jmenován soukromým docentem národního hospodářství na pražské České technice. V honorovaných přednáškách se věnoval zejména stavebním a železničním zákonům.
Po smrti profesora Jonáka v roce 1879 se Bráf stal suplentem národního hospodářství na České technice, současně však stále působil na obchodní akademii, což pro něho představovalo hlavní hmotné zabezpečení a také přípravu pro vysokoškolskou profesuru.
Jedno ze svých klíčových děl, Studii o severočeských dělnických poměrech, napsal Bráf v roce 1881. Právě díky této úspěšné vědecké práci se stal v lednu roku 1882 mimořádným profesorem národního hospodářství na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. O tři roky později byl definitivně potvrzen a roku 1890 definitivně jmenován řádným profesorem ekonomie na obnovené univerzitě Karlo-Ferdinandově v Praze. Stal se tak prvním profesorem ekonomie na této univerzitě a zároveň prvním profesorem, který přednášel výhradně v češtině.
Bráf je považován za otce českého ekonomického názvosloví. S mnoha jím používanými termíny se v ekonomii setkáváme dodnes. Vytvořil tzv. program Dovršení národního obrození, který se soustředil na ekonomickou rovnost, která za kulturou, uměním a politikou výrazně zaostávala. Předchozí generace totiž kladly větší důraz na kulturní, uměleckou či politickou samostatnost, případně na zrovnoprávnění češtiny s němčinou.
Bráf byl veřejně známou a činnou osobností. Nepřekvapí tedy, že i on, stejně jako mnoho dalších osobností té doby, vstoupil do světa politiky a začal se zapojovat do politického dění. Díky výchově, zkušenostem s konzervativní šlechtou i vlivu tchána Františka Ladislava Riegera (Bráfovou ženou byla Libuše Riegrová), se stal členem konzervativní strany staročechů. Bráf nepatřil k tak ostře vyhraněným konzervatistům, jakým byl například právě Rieger. Ekonomii nevnímal jako politický prostředek, ale jako celkový fenomén, a byl ochoten přijmout kompromisy, pakliže je v ekonomicko-hospodářském výsledku považoval za rozumné. Zanedlouho se stal nejvýznamnějším představitelem a vůdčí postavou strany staročeské, což vedlo k častým konfliktům s radikálnější stranou mladočechů.
Do roku 1895 byl poslancem Českého zemského sněmu, politickou funkci zastával také v zemském výboru a v roce 1905 se stal doživotním členem panské sněmovny, v níž patřil ke konzervativní pravici. Byl také inspektorem rakouského obchodního školství.
Bráfovy politické názory a úspěchy vedly k jeho jmenování ministrem orby Rakousko-Uherské říše v Bienerthově vládě v roce 1909. Během svého funkčního období se snažil být užitečný své vlasti a sledoval zájmy českého hospodářství. Není tedy divu, že nebyl ochotný ztotožnit se se snahami o oklešťování své země, zejména v případě bránění výuce v českém jazyce v alpských zemích. Na protest podal ještě téhož roku demisi a vrátil se k pedagogické činnosti. Nikoliv z vlastní vůle, nýbrž pod velkým nátlakem, kterému podlehl, se v roce 1911 do funkce vrátil.
Albín Bráf zemřel 1. července 1912 v Roztokách u Prahy. Zanechal po sobě nesmazatelnou vědeckou stopu a jeho jméno bude vždy spojeno s naší ekonomií a ekonomickou vědou na přelomu 19. a 20. století.