Komtesa Anna Eleonora Waldstein‑Wartemberg (*1853 – †1903), dcera Ernsta Karla Waldstein‑Wartemberga (*1821 – †1904), majitele nebílovského panství a zakladatele sedleckých železáren, sehrála v 19. století roli, která nečekaně zasáhla do života dvou mladých aristokratů — Wilhelma Vincenze knížete Auersperga (*1854 – †1876) a Leopolda Filipa hraběte Kolowrat-Krakowského (*1852 – †1910).

Princ Wilhelm a hrabě Leopold bývali přáteli, studovali spolu ve Vídni a později oba sloužili u dragounů. Pak však potkali osudovou lásku — a oba zahořeli ke stejné dívce. Tou byla právě komtesa Anna Eleonora Waldsteinová, dcera nebílovského pána. Jako první se s půvabnou komtesou seznámil dvaadvacetiletý Vilém, který snad pomýšlel i na zásnuby. O dva roky starší Leopold však komtesu okouzlil.

Když Wilhelm zjistil, že Anna Eleonora píše psaníčka Leopoldovi, bylo zle. Rozhodl se, že soka v lásce znemožní. Vybral si však pro šlechtice nedůstojnou zbraň — pomluvy. Tvrdil například, že Leopoldova matka není urozeného původu (což byla mimochodem pravda, neboť jeho otec si vzal o čtvrt století mladší benátskou tanečnici), a tudíž že Leopold mezi šlechtice nepatří, nebo že při studiu ve Vídni zpronevěřil spolužákům peníze. Pomluvy padaly na úrodnou půdu: Kolowrat byl vyšetřován a některé aristokratické rodiny před ním zavřely dveře.

Když vyšetřování Leopolda Kolowrata očistilo, neváhal a vyzval Wilhelma Auersperga na souboj. Ti dva si však rozhodně nebyli rovnocennými soupeři. Vyzyvatel Leopold byl v plné síle a navíc vynikající střelec. Naproti němu stál krátkozraký Wilhelm — neobyčejně štíhlý, bledý, nahrbený, chodící po Praze i v nejtužších mrazech v tenkých lakovaných střevících, úzkých nohavicích a bez rukavic. Nenosil svrchník ani zimník a působil dojmem, že zmrzne v povětří. Není tedy divu, že Wilhelm souboj odmítl, ovšem s tím, že jemu, princi a důstojníkovi dragounů, není pouhý hrabě a desátník důstojným soupeřem.

Když Leopoldovi o pár měsíců později skončila služba v armádě, žádal zadostiučinění znovu — a opět marně. Krátce nato, když chtěl Wilhelm jet vlakem na koňské dostihy do Prešpurku (rok předtím se mimochodem umístil na druhém místě na Velké pardubické), přistoupil k němu na nádraží uražený aristokrat Leopold Kolowrat a zcela obyčejně a rázně mu nafackoval. Pěkně na veřejnosti a před mnoha svědky. A Vilém? Naprosto nedůstojně utekl do vlaku.

O příhodě se okamžitě rozepsaly pražské noviny, které se vysmívaly „zpolíčkovanému poručíkovi“ stejně jedovatě, jako to umí dnešní bulvár, a těšily se, jak jej přivítá důstojnický sbor. Do celé záležitosti se vložila i Vilémova rodina. Karel Vilém, hlava rodu Auerspergů, poctivý šlechtic ze staré školy, nehodlal urážku strpět a podle dobového tisku rozhodl, že na tváři žádného Auersperga nesmí ulpět políček — ten musí být krví smyt.

V sobotu 6. května 1876 se na pražskou Klamovku sjelo několik kočárů. Leopoldovi sekundanti, generál hrabě Josef Valdštejn a hrabě František Salm, přijeli až z Vídně. Vilémovými svědky byli rytmistr hrabě Wurmbrand a generál hrabě Bylandt-Rheidt. Souboje byly tehdy již více než sto let zakázané. Dobový tisk popisuje i počasí: bylo zataženo a slabě poprchávalo.

Předem bylo dohodnuto, že se bude střílet tak dlouho, dokud jeden ze soupeřů nezůstane ležet na zemi — což bylo neobvyklé, neboť obvykle stačila první krev nebo symbolický výstřel do vzduchu. Přesně ve dvě hodiny podali sekundanti Vilémovi a Leopoldovi soubojové pistole a naposledy je vybídli ke smíru. Sokové odmítli. Sundali kabáty, postavili se zády k sobě, každý udělal sedm kroků a otočil se čelem k soupeři. Stříleli současně na znamení.

Dobový tisk popisuje Viléma s cvikrem na nose a doutníkem v ústech, jak mířil ležérně a první ranou chybil. Leopoldovi selhala zbraň. Při druhé ráně netrefil Leopold a Vilémova pistole nevystřelila. Teprve třetí rána byla rozhodující. Wilhelm vystřelil a minul. Kulka letící proti němu však byla namířená dobře a projela mu bokem. Wilhelm se skácel k zemi. Zraněného odvezli sekundanti do paláce strýce Karla Viléma Auersperga, kde druhý den ráno zemřel.

Leopold opustil Prahu ještě večer po souboji a zamířil do Vídně, kde byl vzápětí zatčen a uvězněn v kasárnách, protože souboj byl tehdy trestán jako „sprostý zločin“. Omilostněn císařem Františkem Josefem I. byl jen díky tomu, že oba soupeři před soubojem podepsali prohlášení, že jsou „unaveni životem“ a rozhodli se spáchat sebevraždu střelnou zbraní.

Po omilostnění nemohl Leopold zůstat ani v Praze, ani ve Vídni. Pronásledovali jej Vilémovi přátelé i otcovi věřitelé. Uprchl proto do Ruska, kde tři roky působil jako správce knížecího velkostatku. Poté odjel hledat štěstí do Ameriky — a našel ho. Oženil se s baronkou Nadine, dcerou závratně bohatého tabákového magnáta Josefa Huppmanna von Valbella, spoluzakladatele America Tobacco Company, z níž se později zrodily značky Philip Morris a Marlboro.

Když se jedenáct let po souboji vrátil do Rakousko‑Uherska, byl z něj zámožný a důstojný muž. Emoce dávno vyvanuly a Leopold se zapojil do politiky jako poslanec říšské rady a českého sněmu. Byl rytířem řádu Železné koruny II. třídy, poručíkem dragounského pluku a patřil k prvním akcionářům automobilky Laurin & Klement. Jeho syn Alexandr (Saša) se stal úspěšným automobilovým závodníkem — ale to už je jiný příběh…

A jak to dopadlo s komtesou Annou Eleonorou Waldstein-Wartemberg, dcerou majitele nebílovského panství, se dozvíte během prohlídky zámku.

Zdroje: https://www.novinky.cz/clanek/historie-1876-posledni-souboj-v-cechach-40468772; https://heraldika.drozd.info/hag/clanky/ghl_2018-02-osobnosti_s_erby-36.pdf; https://www.zamektynec.cz/cz/kolowrat-krakowsti/; https://rodopisna-revue.tode.cz/clanky-obory/klamovka.pdf; http://www.starysmichov.cz